Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
„Všechny krásy světa můžem´ vnímat, všechny krásný knížky si přečíst, všechny krásný písničky si zpívat, i když nepadá ten správný list.“ („Všechny krásy světa“)
Dnešní svět stojí za čím dál větší kulový. Leví nadávají pravým, praví levým, prostřední všem, Rusáci Američanům, Američani Rusákům a sociální sítě to všechno násobí minimálně na druhou. Lže se tak moc, že už i ten, kdo jen krade, má oproti tomu minimální šanci dohrabat se do pekla, a nejfrekventovanější emocí zdá se být nenávist.
Své o tom jistě musí vědět i plzeňská ZNOUZECTNOST, kterou to na jejím nejnovějším albu, na něž jejich nebohý příznivec musel čekat dlouhých deset let, rovněž ovlivnilo, byť si to možná sama ani nebude chtít přiznat. Ale je to tak, a z celkové nálady a z některých textů téhle jinak standardní třičtvrtě hodinu dlouhé nahrávky je to jednoduše velmi cítit.
Vždyť co je to pro trio plzeňských poetů Dému, Goldu a Caineho! Ti i v takových případech nasazují své tradičně – netradiční bigbítové zbraně, v nichž už lze aktuálně někdejší punkový spirit v některých případech jen velmi těžko vystopovat, a věrni svému citu pro jednoduchou, ale údernou písničku, a ještě údernější text otvírají dnešnímu světu nejednu jeho třináctou komnatu, do níž pouští hřejivý sluneční svit. Jinak snad ani ten maximálně naplňující pocit, který posluchačem prostoupí po poslechu kompletního „The End…?“, nelze lépe popsat.
V téhle sbírce „krásných písniček“ tak lze do nekonečna opakovaně listovat a těšit se tím, jak je ZNOUZECTNOST znovu originální, i když při tom nejde o žádné zásadní umění. Můžete si s ní vlévat novou krev do unavených žil („Všechny krásy světa“, „Ráno bude zase líp“), můžete se, jak už bylo avizováno, nezvykle často zamýšlet nad podstatou dnešních věcí („Spolčení hlupců“, „Všichni proti všem“, „Nechte mě bejt“ nebo „Pochod ignorantů“), ale můžete se také nechat unášet její malebnou poetikou, jak bylo vždy v minulosti dobrým zvykem („Tajemné místo“, „The End“, „My a oni“, „Proudy“). A jako krásnou třešničku na tomhle malebném dortu si dát závěrečnou „Jedeme domů“, která vypadá vlastně jen jako neškodné opěvování toho pocitu, kdy si kapela sbalí na pódiu svá fidlátka a vyráží domů, ale ve skutečnosti je nejen absolutně nejsilnějším kusem na albu, ale zároveň také nenápadně podprahovým sdělením k titulku alba, které se nás podle všeho především ptá, jestli tedy ta ZNOUZECTNOST už opravdu chce končit nebo ne.
Ale kdeže, co by končila. Na tom nejúplnějším vrcholu se nikdy končit nemá, to je jasná věc, a protože ZNOUZECTNOST na něm po těch předlouhých létech stále ještě neochvějně zůstává – na čemž „The End…?“ zdaleka nic nemění, ba spíše naopak – platí to především pro ni.
1. Všechny krásy světa
2. Ráno bude zase líp
3. Na řece Léthé
4. Nezbytné věci
5. Spolčení hlupců
6. Všichni proti všem
7. Tajemné místo
8. Countryblues
9. The End
10. Nechte mě bejt
11. My a oni
12. Pochod ignorantů
13. Proudy
14. Jedeme domů
Diskografie
The End...? (2024) Beat Simplicitas (2014) Heavy Model aneb srdce pro Anubise (2008) Ad Astra (2005) Tvrdí kluci nepláčou! (2002) Písně instantního štěstí (2000) Bomboniéra! (1998) Kapitán Mlíko (1996) Folcore (1994) Mé království (1993) Ukolébavky pro ne(v)hodné loutky (1992) Odrhovačky a baladajky (1990) Obludný Neználek (demo) (1989) Vítejte v blázinci, hraje vám Znouzectnost (demo) (1987) Zastávka Mileč (demo) (1984)
DALŠÍ INFORMACE
Datum vydání: Pondělí, 13. května 2024 Vydavatel: Sisyfos Records Stopáž: 42:04
Tady bylo shůry dáno, do apatyky není třeba chodit.
20. července 2024
ZE SHOUTBOX-u
Shnoff
Deset roků! Trvaly! Jak praví Déma, čtyři akordy naprosto stačí. Lemmy, AC/DC a další si s nima vystačili celou kariéru. Oduševnělé texty, fajně napasované do huby, skočný lehký punk... Jako dycky. Křest v Mahence byl nádherný. Dejme si maso na špejli!
Úterý, 21. května 2024
Louis
Jak praví klasik, krása střídá nádheru. Plzeňští poetici vydávají nové album po desetileté pauze a jejich bigbít je znovu půvabný, vzletný i snivý... a to jeden ještě ani nestačil otevřít booklet a prolistovat přiložený, bohatě ilustrovaný sešítek.
Úterý, 21. května 2024
Z HODNOCENÍ ČTENÁŘŮ
patras
7,5 / 10
První zběžný poslech při práci potěšil, kluci dokonce používají Mellotron? Z té desky je cítit určitá deziluze, tam kde bylo beat simplicitas "nasrané" tady je to spíš zklamání ale ne rezignace, Další poslechy jistě odhalí víc. Folk punk's not dead!
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.